Ladislav Moučka - Nachaš, recenze

Ladislav Moučka: Nachaš, Had Mojžíšovy knihy Genesis.
O počátku a konci biblického času, návratu ke Stromu života a naději. 1. vyd.
Praha: Půdorys, 2012. 394 s. ISBN 978-80-86018-39-3.

Zatím poslední kniha Ladislava Moučky je věnována především symbolice biblické chronologie a přináší kromě nepřeberného množství dílčích poznatků především několik zásadních autorových objevů. Moučka se vrací ke své, už z dřívějších prací známé rekonstrukci sefirotického stromu. Ten v této knize představuje jako abstraktní vzorec, kompoziční síť, shrnující starověká astronomická pozorování, zároveň však jako klíč k biblické (staro- i novozákonní) číselné symbolice. Tento symbol, který jak víme z předcházejících Moučkových knih, zarážející měrou zapadá jako klíč do dalších a dalších útvarů a tradic, se ukazuje jako základ datačního systému, sledovatelného v biblické chronologii. Za zásadní pak můžeme pokládat stěží náhodnou korespondenci nejčastějšího biblického Božího jména JHVH Elohím s proporcemi takto konstruovaného schématu. Abstraktní obrazec, konstruovatelný na základě pozorování hvězdné oblohy, se ukazuje jako způsob danosti Božího jména, jako stopa Stvořitele ve stvoření. Text navíc přináší řešení biblické chronologie: vyjadřuje se k počátku a konci biblického času a na základě symbolického datačního systému, napojeného na historicky doložitelné události, přesvědčivě ukazuje způsob určení počátku křesťanského letopočtu. Navíc patrně určuje samotné těžiště času Zjevení; přesně v polovině cesty mezi stvořením Adama a zrozením druhého Adama, Krista, se nachází spoutání Izáka: střed cesty od padlého člověka k bohočlověku spočívá na ostří Abrahamova nože. Kniha však nezůstává u výpočtů a schémat; v pro Moučku netypické meditativní poloze amplifikuje evangelní motivy prostřednictvím textu Egyptské genesis, což je provázeno El Grecovými obrazy. Nečekaně se dotkne i praktické spirituality: vedle imaginativního zpřítomnění agónie ukřižovaného Krista v trpícím stvoření se setkáme i s kontemplativním komentářem mariánské symboliky, a kniha nás provází i meditací, která má s pomocí Matky Boží prostředkovat klíčovou zkušenost živé víry.

Nachaš je knihou do jisté míry provokativní. Významných objevů s nedozírnými důsledky se v ní nachází tolik, že to může na první pohled vzbuzovat nedůvěru. Přece však je argumentace pečlivá, důkladná a přesvědčivá. Příslovečně skromný autor své závěry formuluje opatrně, výpočty jsou však výmluvné a mluví důrazně ve prospěch jeho tezí. Důvěryhodné a poctivé dílo, jež čtenáři nabízí schéma biblického stromu života, řešení symboliky biblické chronologie a datace, objevuje archetypální střed, počátek i konec času, a nádavkem vepisuje do samotné struktury stvořeného světa i dějin spásy Dekalog i Modlitbu Páně, by nemělo zůstat nepovšimnuto, i kdyby se mělo stát třeba podnětem ke kritice a alternativnímu pohledu na všelidsky závažnou problematiku, jíž se týká. Další bádání by se mělo zaměřit jednak na metafyzický rámec díla, jehož důsledné vypracování Moučka nenárokuje ani neprovádí, jednak na jeho teologické implikace. Symbolická vnitřní spjatost utváření časoprostoru, dějin a biblického slova (až na rovinu gematrie), tedy vztah poměrů panujících stvoření a poměrů, vládnoucích ve stvoření, sepjetí symbolické, archetypální chronologie s doložitelnými historickými událostmi, oběť jako tajuplné významové srdce času, Boží jméno vepsané do rysů nebeského dění – to všechno jsou vpravdě propastné otázky, které kniha čtenáři staví před oči, avšak nedává odpovědi.

Dává však zahlédnout lidský svět v jeho přírodním i historickém ohledu jako chrám (což mimo jiné znamená: nikoli jako tržiště, bojiště či chaos); dává vidět, jak je tento chrám vystavěn. Zprostředkuje anamnesis: vzpamatování a uvědomění, kde se vždy už nacházíme. A stejně jako podoba chrámu do značné míry odkazuje k liturgii, poukazuje i s Moučkou viděný svět k nebeskému dění, k dramatu božské lásky, jak se otiskuje do Veroničiny roušky pozemského slzavého údolí. Kniha, zdánlivě pojednávající především o abstraktních problémech chronologie a datace, se tak stává chválou Stvořitele, ale také naléhavým a v dnešním nesnadném světě více než potřebným ujištěním, že se zdánlivě nesmyslné pozemské hemžení odehrává v prostoru, nesoucím vlastnoruční podpis Boha, zjevujícího se ve svém ukřižovaném Synu jako sebedarující láska-agapé. Abstraktní mapa stvoření se proměňuje v Tvář dobrého stvořitele, jehož velké skutky zvěstuje už i starý had, po němž se tato nesnadná, avšak památná kniha jmenuje.

(Recenze vyšla v revue Logos, 2012/1,2; spolu s dalšími informacemi o díle Ladislava Moučky a knihách nakladatelství Půdorys visí i na stránkách http://pudorys.firstnet.cz/)