Druhdy jsem přeložil
dvě studie významného amerického astrologa a filosofa Michaela Meyera Nový
obraz kosmu a člověka a Volání k transformaci; zanedlouho by měly vyjít
v jednom svazku péčí nakladatelství Malvern. Následuje anotace a ukázka
z první studie Nový obraz kosmu a člověka, která je z velké části
postavena na Rudhyarově filosofii operativní celostnosti a jeho interpretaci
teosofie.
Anotace
Dvě drobné, nicméně
obsažné studie z pera Michaela R. Meyera představují jakýsi amalgám
základních idejí Meyerova přítele a učitele Dane Rudhyara. První studie Nový obraz kosmu a člověka se zabývá
Rudhyarovou filosofií operativní Celostnosti v souvislosti
s teosofií, předáváním jednotné planetární Tradice a ustavováním
duchovních společenství. Reprodukuje a rozvíjí Rudhyarův metafyzický rámec a
nabízí jej jako nové paradigma pro interpretaci celku lidské zkušenosti.
Vyrovnává se také s problematikou procesu individuální i kolektivní
transformace, iniciační „Stezky“. Nabízí rovněž pozoruhodný vhled do života
„okultních společností“ a důležité směrnice jakéhosi „rozlišování duchů“ na
nepřehledné scéně nové spirituality. Druhá studie Volání k transformaci je věnována astrologické analýze
nedávné, a do jisté míry i současné světové situace a periodizaci posledních
několika tisíciletí vývoje lidstva v souladu s rytmem, udávaným cykly
transsaturnských planet. Třebaže tato astrologická studie pochází
z devadesátých let, a nezohledňuje tedy turbulentní události posledních
zhruba dvou dekád, představuje jako pokus o celostnou vizi posledních několika
fází lidských dějin významný impuls i v současnosti. Celá kniha může
sloužit jako stručný průvodce odpovědného, otevřeného a střízlivého aspiranta
duchovní Stezky v globální civilizaci, jako pomoc v základní
existenciální orientaci. Předkládá obsažný metafyzický, kosmický a dějinný
referenční rámec, do nějž je možné začlenit celek lidské zkušenosti a tak jej
obdařit smyslem. Kniha nabízí pokus o fundovanou odpověď na otázku, kde (a kdy)
se vlastně nacházíme a co máme dělat – odpověď, která nenárokuje definitivní
platnost, ale otevírá a zpřístupňuje dostatečně širokou perspektivu pro
zodpovědný existenciální experiment, jehož konkrétní realizace zůstává na
čtenáři.
Ukázka:
Shrnutí Cyklu Bytí
H. P. Blavatská vyslovila klíčovou holistickou myšlenku,
když poznamenala, že každý aspekt pohledu na svět, který formulovala, je ve
vztahu ke všem ostatním aspektům. Vzájemná spjatost ohromného množství
metafyzických pojmů a skutečností, které obsahuje teosofie a systémy jí
podobné, nicméně znesnadňuje do hloubky porozumět kterémukoli z jejich
jednotlivých aspektů, aniž by předtím došlo k porozumění systému a jemu
vlastnímu pohledu na svět jako celku. Právě zde se osvědčují stručné souhrny a
přehledy. Názorným popisem ohromného rozmachu cyklického světového procesu
několika málo slovy umožňuje souhrn čtenáři nahlédnout celý obraz v jednom
okamžiku. Tato část naší studie načrtává základní principy filosofie a
metafyziky Celostnosti, vytvářejíc co možná nejjasnější a nejpregnantnější
souhrn hlavních rysů cyklického světového procesu. Během výkladu porůznu
zopakujeme určité základní myšlenky, principy a tvrzení, přičemž jejich
opakování bude pokaždé směřovat k širší, stále však stručné a souhrnné
formulaci celkového obrazu světového procesu, Cyklu Bytí. Náš spirálovitě se
vinoucí, shrnující pohyb se skládá ze tří postupně se rozšiřujících okruhů.
První z nich se zakládá na symbolickém vylíčení „věčného pohybu Velkého
Dechu“, jak jej představila H. P. Blavatská v Tajné nauce. Druhý se zaměřuje na dynamický aspekt světového
procesu. Konečně nejširší okruh zkoumá involuční a evoluční aktivity, které
v procesu působí.
Symbolický oblouk
V předmluvě k Tajné
nauce, která tvoří preludium hlavního textu a uvádí do základních idejí
díla, Blavatská představuje krátký a vysoce symbolický nárys ustavičného pohybu
Velkého Dechu, který čerpá z toho, co často nazývá „okultním katechismem“.
Začíná dialogem mezi guru a žákem. „Co je to, co je vždy?“ „Prostor, věčná
Anupadaka (nezplozená)." „Co je to, co vždy bylo?“ „Zárodek
v kořenu.“ „Co je to, co neustále přichází a odchází?“ „Velký Dech.“
„Takže pak jsou tu tři věční?“ „Ne, ti tři jsou Jeden. To, co je vždy, je
Jedno, to, co vždy bylo, je Jedno, to, co neustále přichází a odchází, je též
Jedno; a tím je Prostor.“[1]
Řečeno méně symbolicky jsou oni tři v jednom: 1) Prostor, pole bytí a
vztaženosti, všeobsažná schrána; 2) Semenná potencialita coby aspekt Prostoru;
a 3) ustavičný Pohyb Celostnosti, který na sebe pro konečné bytosti zakoušející
jeho rytmy bere podobu velkého Cyklu Bytí, světového procesu. Cyklus bytí je
jedním z nikdy nekončící řady momentů v rytmickém Pohybu Celostnosti,
skrze nějž se nedefinovatelná Potencialita postupně uskutečňuje prostřednictvím
celků. Pasáž pokračuje těmito slovy: „To Jedno je neporušený kruh (prstenec),
jenž nemá obvod, proto je nikde a všude; to Jedno je neohraničená sféra kruhu,
jenž má obvod pouze během manvantarických period (v objektivní polovině cyklu
bytí); to Jedno je neviditelný bod, jejž nelze nikde nalézt, a přesto je možné
jej během těchto period vnímat všude. Je to vertikální i horizontální, Otec i
Matka… které se však ve skutečnosti nikam nerozpínají. Neboť to Jedno je kruh a
též prstenec uvnitř tohoto kruhu.“[2]
Obraz „Jednoho“ hraje v duchovních a náboženských tradicích velkou roli.
Filosofie Celostnosti nicméně naši pozornost přesunuje od „Jednoho“
k Celku a k všeobsažnému principu Celostnosti. Tím se vyhýbá úskalí
monismu a ne-dualismu, totiž velmi pochybnému předpokladu, že „Jedno“ či
„Absolutno“ bylo pohnuto touhou po stvoření univerza či sebevyjádření. Jde o
past, protože to předpokládá nemožnou situaci, kdy by Absolutní Jednota něco
postrádala či po něčem toužila. S přihlédnutím k tomu by pak slovo
„Jeden“ v předcházejícím úryvku bylo možné nahradit slovy „Celek“ či
„Celostnost“. Potom pasáž názorně představuje věčný pohyb Velkého Dechu takto:
proudí zvenčí dovnitř, když je všude, a zevnitř ven, když není nikde. Tímto
poetickým způsobem se dají popsat základní principy metafyziky Celostnosti.
Cyklus Bytí se pohybuje od podmínek bezmála úplné Jednoty a subjektivity
(niternosti) směrem k jí symetricky opačným podmínkám maximální
Rozmanitosti a objektivity (zvnějšnění) a pokračuje zpátky k vysoce
sjednocenému a subjektivnímu stavu bytí, aktivity a vědomí. Pasáž pokračuje
novým zdůrazněním stálé oscilace mezi principy Jednoty a Rozmanitosti, které
jsou vlastní Celostnosti. „(Velký Dech) se rozpíná a smršťuje. Když se
roztahuje, Matka (primordiální látka) se rozptyluje a šíří (diferencuje); když
se smrskává, Matka se stahuje a shromažďuje. To vytváří periody evoluce a
rozpadu, manvantaru a pralaje.“[3]
Sánskrtská slova manvantara a pralaja poukazují k polovičním cyklům
převážně objektivních a rozrůzněných a převážně subjektivních a sjednocených
podmínek bytí, aktivity a vědomí. Jsou to periody kosmického dne a kosmické
noci.
Dynamický pohyb
Ustavičná oscilace principů Jednoty a Rozmanitosti je
vlastní Celostnosti a strukturuje světový proces, vtiskujíc mu cyklickou a
spirálovitou podobu cyklu Bytí. Bytostem, jejichž mysl ještě neobsáhne a není
s to překročit jednotlivý světový proces, na sebe Pohyb Celostnosti bere
podobu Cyklu Bytí, jehož mikrokosmickou podobou jsou lidské cykly spánku a
bdění, života a posmrtného života. Velký Cyklus Bytí se rovněž odráží
v planetárních cyklech dne a noci (denní cyklus) a ročních období (roční
cyklus). Na makrokosmickém stupni strukturuje Cyklus Bytí planetární,
heliokosmickou a galaktickou evoluci.[4]
Metafyzika Celostnosti proto vidí univerzum jako hierarchii celků, obsažených
v dalších a dalších celcích. Určitý cyklus bytí je časový celek (cyklus,
kvantum Trvání), působící skrze konečný prostorový celek (pole aktivit),
založený v určitém stupni Celostnosti. Méně obsažné cykly jsou částmi či
podcykly těch obsažnějších. Všechny cykly bytí, velké stejně jako malé, jsou
momenty nedefinovatelného Pohybu Celostnosti. A stejně jako je kterýkoli určitý
cyklus bytí cyklem, obsaženým v dalších a dalších cyklech, Bytí samo se
manifestuje jako holarchie celků, obsažených v dalších a dalších celcích.
(Text
v diagramu ve směru pohybu, tj.dokola proti směru hodinových ručiček
zvenčí dovnitř: Stavy převážně subjektivní; Stavy převážně objektivní,
objektivní univerzum; Insistence; Brána Zvuku; Existence; Brána Ticha; Božství;
Tvůrčí Hierarchie a formace Archetypů; Tvůrčí Čin; Logos; Od počátku univerza
až ke vzniku homo sapiens; Avatar; Přírodní člověk; Proces rozvoje
individualizovaného vědomí; Osvícený Člověk; Duchovní Plérómata stále
sjednocenějších bytostí; Půlnoc; Úsvit; Poledne; Soumrak. Obrázek převzat
z www.khaldea.com.)
Na obrázku je Cyklus Bytí charakterizován dvěma polovičními
cykly (Denním a Nočním) a čtyřmi body zvratu (Půlnoc, Úsvit, Poledne a
Soumrak), otevírajícími jeho čtyři základní fáze, které jsou vytvářeny
cyklickým a symetrickým pohybem dvou protikladných sil při jejich střídavém
přibývání a ubývání v rámci ohraničeného pole aktivity. V teosofické
terminologii odpovídá subjektivní Noční polovina cyklu pralaje, denní polovina
cyklu manvantaře. Princip Jednoty převládá v Nočním polovičním cyklu,
který se vyznačuje převážně subjektivním způsobem bytí, aktivity a vědomí. Dává
však vší aktivitě a pohybu rytmický a cyklický ráz a je zodpovědný za
holistický princip – tedy že se existence projevuje na způsob řad stále
obsažnějších celků – a za to, že se energie uvolňuje po kvantech či diskrétních
balících. Rozmanitost převládá naproti tomu v Denním polovičním cyklu;
odpovídá za existenci, která na sebe bere podobu mnohosti expandujících a
diferencujících se celků, princip Jednoty však proces diferenciace a
zvnějšňování řídí a stabilizuje, aby se v něm mohly uskutečňovat duchovní
Kvality. Body symbolické Půlnoci a symoblického Poledne jsou okamžiky nejzazší
nerovnováhy, kdy Jednota či Rozmanitost nabývají maxima síly, bezmála, nikdy
však zcela či absolutně eliminujíce princip opačný. Za symbolické Půlnoci
cyklického světového procesu je nejintenzivnější tíhnutí k Jednotě a
prostor je spolu s principem Rozmanitosti redukován bezmála do jediného bodu.
V tomto vrcholném okamžiku obrací božský Soucit, vždy přítomný
v Pohybu Celostnosti, směr Cyklu Bytí a dává neúspěchům končícího cyklu
další možnost uskutečnit duchovní integraci. Metafyzika Celostnosti nezná stav
absolutní Jednoty, mimo jiné protože by v takovém univerzálním stavu
nemohla působit žádná potřeba nového světového procesu a nebyl by žádný důvod
k jeho uskutečnění. Kdyby někdy v minulosti takový stav nastal, dnes
by zde bylo naprosté nic, a ne rozmanitost věcí. Jinými slovy: žádný světový proces
nikdy nedospěl ke stavu absolutní Jednoty, protože takový stav postrádá semeno
Rozmanitosti. Tvrdit, jak to většinou dělají náboženské a metafyzické
kosmogonie, že „absolutno“ bylo nějakým způsobem pohnuto touhou tvořit
univerzum nebo samo sebe zakusit objektivně, znamená předpokládat absurdní či
nemožnou situaci, založenou na sebepopírající premise, že jedno a jediné
Absolutno něco postrádá či po něčem touží. Vyznavači různých tradic nacházejí
způsob, jak toto credo quia absurdum
kosmických rozměrů přijmout (a předávat dalším generacím), protože jim bylo
řečeno, že „Absolutno“ , „Jedno“, „Bůh“ či „Parabrahman“ je mimo dosah myšlení
a představivosti. Je však lidským údělem pokoušet se dosáhnout stále
obsažnějšího rozumění třeba i těm nejzazším důsledkům faktu existence. Ve
filosofii Celostnosti je skutečným účelem, odpovědným za další světový proces,
potřeba neutralizovat neúspěchy a nedokončené záležitosti předchozího světového
procesu. Po Půlnoci princip Rozmanitosti postupně expanduje a „sestupný“ proces
involuce začíná. Od Půlnoci do Úsvitu formulují „tvůrčí Hierarchie“
v božské Mysli archetypy. Za Úsvitu, když se vliv principu Rozmanitosti
vyrovná vlivu principu Jednoty a začne dynamicky sílit, začíná nový objektivní
svět. Během denního polovičního cyklu se božská Mysl – kolektivní mysl
sjednocené duchovní sklizně předchozího světového procesu – zvnějšňuje.
Současně s tím, jak myslí či projikuje archetypální formy do prahmoty
(prachu či rezidua předchozího světového procesu), uskutečňuje se rozmanitost individuálních
atomů, molekul, galaxií, slunečních soustav, planet a biologických druhů,
založených na uskutečňování postupně čím dál diferencovanějších archetypálních
forem. Princip Jednoty, stahující se mezi Úsvitem a Polednem směrem do nitra,
projevuje svůj vliv udržováním integrity tvarujících archetypů a individuálních
forem jimi řízených. Za symbolického Poledne se směr Cyklu Bytí opět obrací;
začíná evoluční fáze a období lidstva, během kterého postupně sílí princip
Jednoty, zatímco princip Rozmanitosti postupně slábne. Vliv principu Jednoty je
během časného symbolického odpoledne světového procesu patrný v rozvoji řady
kultur, sjednocujících rozmanitost svých členů prostřednictvím síly
kolektivního psychismu. Síť interpersonálních vztahů a vztahů mezi skupinami,
fungující podle často rigidních a exkluzivistických paradigmat jednotlivých
kultur, vytváří a je udržována vazebnou silou kolektivního psychismu, který je
obdobný instinktům živočišných druhů. Tato vazebná síla, která je
v omezeném smyslu podobná Jungovu „kolektivnímu nevědomí“, je akumulovanou
psychickou energií kolektivního celku. A jak sílí princip Jednoty, Rozmanitost
se internalizuje na způsob individuality a vůle ega. Avšak individualizace je
přechodným stadiem, které vede k vysoce sjednocenému stavu, v němž se
individuální jáství a skupinová jednomyslnost vzájemně prostupují.
Individualismus není sám o sobě cílem a osobnost není posledním slovem evoluce.
V průběhu odpoledne světového procesu však může individuální a kolektivní
vůle ega odporovat směru, kterým postupuje Cyklus Bytí. Když se to stane, Pohyb
Celostnosti na sebe bere destruktivní aspekt. Princip Jednoty projevuje během
středu odpolední fáze světového procesu svou sílu, když působí ve prospěch
případného sjednocení mysli a osobnosti individualizované lidské bytosti prošlé
transformačním procesem s jedinečnou a plně diferencovanou duchovní
Kvalitou. Setkání lidského a božského, k němuž dochází za symbolického
Soumraku, bývá nazýváno „božským Sňatkem“. Tento stav byl příkladně uskutečněn Kristem,
Buddhou a dalšími. Symbolický Soumrak, kdy působí principy Jednoty a
Rozmanitosti opět na okamžik stejnou silou, představuje bránu, jíž prochází
Osvícené Lidství do sjednoceného duchovního Společenství. Rozmanitost však
nikdy nelze zcela eliminovat, pročež plně realizovaní lidé mohou projít touto
bránou jen po absolvování svízelné Stezky až do jejího konce a poté, co čelili
transformaci jako jednotlivci. Branou Osvícení neprojdou všichni současně a
některým se nepodaří jí projít v čase, vyhrazeném tomu kterému Cyklu Bytí.
Během konečné fáze Cyklu Bytí, kdy je princip Jednoty na dynamickém vzestupu,
se shromažďuje duchovní sklizeň cyklu ve vysoce subjektivním, zhuštěném a
průzračném stavu bytí, aktivity a vědomí. Taková duchovní sklizeň se nazývá Pléróma,
což je staré řecké slovo, které znamená plnost. Je obdobné tomu, co se u
Blavatské nazývá Bílou Lóží. Protože princip Rozmanitosti nelze nikdy
z Pohybu Celostnosti zcela eliminovat, zůstává i v rámci Plérómatu
jednomyslných a vzájemně sjednocených duchovních bytostí jistá míra
individuálního bytí sebou a funkcionality.
Involučně-evoluční okruh
V průběhu převážně subjektivní, večerní fáze světového
procesu dochází k postupné repotencializaci Pohybu Celostnosti. Děje se to
působením duchovního Plérómatu bytostí přivedených k dokonalosti, které
insistuje (v protikladu k existenci) v transcendentním stavu
konsolidace a integrace. Proces repotencializace je obdobný natahování hodin.
Během Půlnoci nebo bezprostředně před ní přiměje ohromné vnitřní hnutí božského
Soucitu Pléróma Soucitných Bytostí představit si nový světový proces. Božská
Imaginace ze sebe vydá Semeno, které je abstraktním řešením existenčních
problémů a chyb, karmy a nedokončených záležitostí uzavírajícího se cyklu.
Nabízí částečným i úplným neúspěchům minulosti novou příležitost uskutečnit
duchovní integraci v Plérómatu. Tímto ohromným hnutím Mysli a všeobsažného
Soucitu dochází k obrácení směru Cyklu Bytí, princip Rozmanitosti začne
sílit a princip Jednoty ubývat, což nakonec vede k započetí nového
objektivního univerza za Úsvitu. Vzorová představa, nazřená božskou Myslí
semenného Plérómatu, načrtává konkrétní řešení minulých neúspěchů, protože
existenční obsah každého světového procesu je jedinečný a pouze konkrétní a
určité řešení může vůbec začít neutralizovat určitý rozsah minulých neúspěchů
v rámci určitého světového procesu. Tato představa však není plně
vypracovaným, kompletním a komplexním vzorcem nového univerza. Jde spíše o
hrubý náčrtek. Současně se obrácením směru Cyklu Bytí o Půlnoci Semenné Pléróma
(„Skrytý Otec“ dávných tradic) takříkajíc oduševňuje Vzorovou Představu
(Prvotní Logos tajného učení H. P. Blavatské), kolem které uspořádává své
Světlo Soucitu. Světlo (čistá, aktivní potencialita, energie Pohybu Celostnosti
repotencializovaná Plérómatem před uzavřením předešlého světového procesu) poté
vyzařuje do Prostoru, který je Matricí Potenciality, a oplodňuje jej. Světlo
Soucitu hraje klíčovou roli v Tajné nauce H. P. Blavatské, kde je nazýváno
Světlem Logu či daivi prakrti (sanskrtské slovo, které značí vyzařující či
božskou primordiální energii). Když Světlo oduševní Vzorovou Představu a vyzáří
do Matrice, vyvinou se Matrice spolu se Světlem ve vyplněný prostor, nazývající
se Univerzální Duše, Kosmické Lůno, Alaya, Mahabuddhi, Lůno duší, Kosmická Síť,
Otec-Matka či Druhý Neprojeveně-Projevený Logos. Kosmické Lůno je těhotné novým
Dnem. Jak postupně narůstá vliv principu Rozmanitosti, pokračuje proces evoluce
a vysoce subjektivní aktivita božské mysli se odráží v Kosmickém Lůně.
Hierarchie božských „Architektů“ či „Stavitelů“ – Semenné Pléróma a další
společenství duchovních bytostí, které přetrvaly z předešlého světového
procesu – se postupně diferencují. Ačkoli se tvůrčí Hierarchie diferencují a
pracují s rozličnými typy energie a na různých úrovních aktivity, stále
ještě jsou co do mysli a duše vysoce sjednocené. Řídí rozmanitost subjektivních
aktivit, přispívajíce tak k formaci božského Dítěte esoterických a
duchovních tradic, které je v hinduismu známé jako Íšvara a v mahájánovém
buddhismu jako Avalokitéšvara. Z hlediska formy je božské Dítě – forma a
energie, společně řízené myslí – Univerzálním Archetypem, semenem či
archetypální potencialitou všeho, co kdy nastane v Denním polovičním cyklu
nastávajícího Světového Procesu. Univerzální Archetyp v sobě nese
nezměrnou rozmanitost variací, protože musí poskytnout archetypální řešení
nesmírnému, avšak konečnému počtu částečných či úplných neúspěchů. Neobsahuje
však všechny objektivní existenční formy a zkušenosti provedené v do
detailů o nic víc, než Vzorová Představa nazřená Semenným Plérómatem obsahuje
do detailu každý rys Univerzálního Archetypu. Ani nelze říci, že by byl
Univerzální Archetyp materiálním předmětem či jsoucnem. Jde spíš o abstraktní
vzor či vzorec, formulovaný a podržovaný v božské Mysli, tedy kolektivní
mysli výše zmíněných společenství duchovních inteligencí, vzorec rovněž
podržovaný energií Kosmického Lůna. V okamžiku symbolického Úsvitu, kdy je
moc Jednoty a Rozmanitosti v rovnováze, princip Rozmanitosti však sílí, se
Univerzální Archetyp rodí z Kosmického Lůna, zatímco prostor
s explozivní intenzitou expanduje. Symoblický Úsvit představuje Třetí,
Tvůrčí či Projevený Logos Tajného učení H. P. Blavatské. Hinduismus mu dává
velmi podmanivý název Brahma, značící expanzi. Současně s expanzí prostoru
přechází ohromné kvantum kosmické energie vázané v Kosmickém Lůně ze stavu
energie potenciální do stavu energie kinetické. Jinak řečeno se božská tvůrčí
energie (Světlo Logu, daivi prakrti) stává takzvaným Fohatem Tajné nauky H. P. Blavatské. Fohat
sjednocuje čtyři síly moderní fyziky (elektromagnetickou, gravitační a silnou a
slabou jadernou energii), i další síly, dosud moderní vědou neobjevené. Moderní
mysl podmíněná představami, pojmy a mýty moderní vědy pravděpodobně bude mít
tendenci uvažovat o dynamickém a explozivním Úsvitu jako o Velkém Třesku.
Ačkoli symbolický Úsvit znamená přechod přinejmenším nějakého množství energie
zahrnuté v Kosmickém Lůně ze stavu energie potenciální do stavu energie
kinetické, metafyzika Celostnosti a esoterická tradice bez dalšího nesouhlasí
s kosmologií velkého třeku, drženou většinou vědců. Uspokojivější a
příhodnější symbol lze najít u Indů (Hiranjagarbha) – Zlaté Vejce či Brahmovo
Lůno, v němž univerzum postupně roste a nakonec se z něj zrodí.
Symbolický Úsvit si lze rovněž představit jako znění Tvůrčího Slova; tento
obraz často užívá Rudhyar se své formulaci světového procesu, podobně jako
hraje svou roli v kosmogonii Tajné
nauky a ve většině náboženských tradic. V poslední době se blíží
obrazu univerza jako vibrujícího tvůrčího tónu teorie superstrun. Tvůrčí Slovo
je Univerzální Archetyp a každé z jeho Písmen je božským archetypem
„produchovnělým“ duchovní Kvalitou a obdařeným kvantem energie božského
Soucitu. Za Úsvitu se rozeznívá božský Logos, který je formou a energií
udržovanou božskou Myslí. Podoben gongu vydává myriády tónů, přece je však
Tónem jediným – je to Fohat, energie božské Ideace, a říká se o něm, že je
mostem spojujícím archetypy obsažené v božské Mysli s materiálními
formami. Za formou i archetypem však stojí duchovní Kvalita se svou energií.
V každém případě uvádí přechod potenciální energie v kinetickou
objektivní svět do pohybu. Protože je však princip Jednoty stále ještě mocný,
ač už není na vzestupu, nejsou všechny možné aspekty Univerzálního Archetypu
uvolňovány a uváděny do pohybu najednou či náhodně. Místo toho se tyto aspekty
diferencují a uvolňují postupně; nejdřív ty nejjednodušší a nejzákladnější;
jejich rozličné variace pak vytvářejí základ pro komplexnější formy. Nejprve
jsou archetypální formy jednoduché (křivky a kruhy, víry, spirály a rotace) a
netečné prahmotě (reziduu předešlého světového procesu) trvá dlouho, než se
začne probouzet a odpovídat na působení archetypálních vzorců do ní
vtiskovaných. Jinými slovy, zmražené energii je vtiskován tvar a duchovní
neúspěchy dávné minulosti vzdorují snaze fotonů (světelných kvant) a dalších
nositelů síly („Synů Fohatu“ z Tajné
nauky) vlít do nich nový život a znovu je zformovat. Jak sílí princip
Rozmanitosti, hmota (soustředěná a zhuštěná energie) na sebe bere rozmanité
formy. Pomocí atomových prvků, známých a řazených do tabulky moderní vědou,
Fohat organizuje hmotu podle archetypálních forem vodíku, hélia atd. Involuční
vlna musí však nejprve vykonat svůj sestupný pohyb po mnoha stupních a
podstupních organizace, než se dostane do hustého fyzikálního stavu, který
empirická věda pokládá za jedinou skutečnost. Rytmická energie božské ideace
nakonec vlévá komplexnější archetypální formy a v závislosti na rozsahu
toho kterého Cyklu Bytí se postupně utváří galaxie, sluneční soustava, planeta
nebo lidská bytost. Když se to děje, tvůrčí Hierarchie v božské Mysli,
které vedou a řídí tvořivou energii, postupně zvnějšňují svou aktivitu a dále
se diferencují, třebaže zůstávají více či méně sjednocené na stupni Mysli a
Duše. Poté, co se v pohybu Cyklu Bytí stabilizují formy atomů a chemických
prvků, božská Mysl do nich začíná postupně vtiskovat komplexnější vzory organizace
náležející na stupeň života a na povrchu planety, která se nachází uprostřed
dopolední fáze svého Cyklu Bytí, se začíná objevovat rozmanitost biologických
organismů (či jejich ekvivalentů). Když se planetární Cyklus začíná blížit
symbolickému Poledni s jeho maximální Rozmanitostí, biosféra se hemží
množstvím živočišných druhů. Během Denního polovičního cyklu stále působí
princip Jednoty, ale jeho vliv se zvnitřňuje – stává se silou integrující
atomové částice a stabilizující živočišné druhy. Jednota se rovněž projevuje
jako univerzální životní síla (prána nebo čchi okultismu a asijských tradic),
která oživuje všechny celky objektivního světa, a na nižších stupních jako
zvířecí a lidské instinkty. Kolem symbolického Poledne planetární evoluce
dochází k značnému oslabení principu Jednoty. Hranice mezi živočišnými druhy se
proto stávají natolik instabilními, že dovolují početí a zrození dávnověkých
monster. Poblíž nadiru světového procesu se v biosféře objevuje prvotní
lidstvo. S přibližujícím se Polednem se stává imperativem snést dolů a
ukotvit do vyšší materie (či na „éterický“ stupeň) Země archetyp Člověka.[5]
Archetyp Člověka je celkovým vzorem či semenným potenciálem lidstva. Je
přítomen v každé lidské bytosti a nese v sobě archetypální formu a
potenciál všeho, co je, bylo, či může být lidské. Archetyp Člověka bylo
zapotřebí zakotvit na éterickém či akášickém stupni Země ještě před symbolickým
Polednem mimo jiné i proto, že se zde musí stabilizovat, ještě než dojde
k avatarické události. Božský Soucit ve snaze naplnit tuto potřebu pobídl
skupinu vysoce duchovních bytostí, představujících sklizeň semen předchozího
světového procesu, aby vtělily, udržely a zakotvily archetyp Člověka
v srdci zemského nadfyzikálního „éterického“ pole, v legendární Šambale
asijských tradic. Společně s archetypem Člověka pomáhá lidstvu vyvinout
latentní oheň inteligence a sebevědomí i přítomnost těchto prométheovských
bytostí v zemském poli. Prométheovská oběť započala vpravdě lidskou,
sebevědomou a mentální fázi evoluce. Lidským bytostem však zabere mnoho času,
než si plně uvědomí a vtělí úplný potenciál archetypu Člověka. Druhý
z dlouhé řady kroků vedoucích k uskutečnění archetypu Člověka se
odehrál v nadiru Cyklu Bytí, za symbolického Poledne. Prostřednictvím
uvolnění ohromného množství božského Soucitu na sebe Přítomnost Celostnosti
vzala podobu člověka, která měla sloužit jako prototyp prvních několika aspektů
archetypu Člověka. Takové Přítomnosti Celostnosti se říká Avatar, zjevení
božství. Přítomnost prvního Avatara v biosféře planety časově spadá
v jedno se zvratem Cyklu Bytí, po kterém princip Jednoty postupně sílí.
Primordiální Avatar je „produchovněn“ či „zastíněn“ duchovním principem člena
Semenného Plérómatu předešlého světového procesu. Prostřednictvím jakési formativní
rezonance podnítila přítomnost prvního Avatara utváření vskutku lidských forem
a myslí v souladu s prvním základním aspektem archetypu Člověka jemu
odpovídajícím. Konečně se některé výše zmíněné „prométheovské“ bytosti
„vtělily“ do raného lidstva, v němž sloužily jako „nebeští vládci“ a
„božští Učitelé“. Lidstvo se vyvíjí krok za krokem spolu s tím, jak se
uvolňují a ukotvují v biosféře stále obsažnější aspekty archetypálního
Člověka a božské Moudrosti. Každý nový aspekt Člověka či Moudrosti skýtá základ
nové kultuře a novému typu osobnosti, která je výtvorem kultury. Během lidské
fáze Cyklu Bytí od Poledne do Soumraku lze rozlišit tři základní, avšak
často se vzájemně překrývající periody. Lze je charakterizovat jako kmenový
animismus, regionální vitalismus a atomistický individualismus. Vzdor tvrzením
Jana Smutse, Teilharda de Chardin a C. G. Junga však osobnost a individualismus
nepředstavují konečné stadium evoluce. Individualizace je ve skutečnosti
přechodné stadium a za ní a kulturou leží stadium Plérómatu, které má být
jejich prostřednictvím dosaženo. Už dnes se buňku za buňkou Pléróma utváří, jak
se postupně, jedna za druhou, z kulturní matrice vynořují plně
individualizované lidské bytosti a přelaďují své mysli, vůle a identity ze
stupně biopsychických choutek, psychomentálních komplexů a tužeb ega na stupeň
duchovně-mentální. Zde působí Mysl Celostnosti, řízená duchovní vůlí, jako
čočka soustřeďující Světlo a Sílu jedinečné duchovní Kvality, která zazní za
symbolického Soumraku Cyklu Bytí. Soumrak symetricky doplňuje Úsvit a
aktualizuje se při něm potencialita, uvolněná za Úsvitu. Je to symbolická
brána, která vede Osvícené Lidstvo do Plérómatu. Protože však plně uskutečněné
lidské bytosti mohou touto bránou projít, teprve když podstoupí dlouhou a svízelnou
Stezku až do jejího završení a čelí své Transformaci jako jednotlivci,
neprojdou touto branou všichni lidé naráz. Během večerní fáze světového procesu
od Soumraku do Půlnoci působí Jednota neodolatelnou silou duchovního
zhušťování, zjednodušování a sjednocování. Působí jako vysoce subjektivní
aktivita v řadách stále inkluzivnějších Plérómat. Když se Cyklus Bytí
blíží ke konci, je možné rozlišit tři skupiny bytostí. V každém světovém
procesu je nevyhnutelný úspěch a neúspěch, protože nemůže existovat žádný
úspěch bez možnosti neúspěchu; kdyby byl úspěch nevyhnutelný, neměl by smysl.
Čas vyměřený určitému Cyklu Bytí je konečný a předem daný, protože cykličnost
je metakosmický princip a struktura cyklu je nezměnitelná. Například délka
pozemského dne zůstává prakticky neměnná celé triliony cyklů. Tvrdit, jak se to
děje v rámci některých kosmologií, že se cyklus prodlužuje nebo jeho závěr
odkládá, dokud všechny bytosti neuskuteční proces duchovního přerodu, znamená
předpokládat situaci v rozporu se samotnou přirozeností cyklicity. Stejně
dobře by šlo říci, že se zima odkládá, dokud farmáři na celém světě úplně
nesklidí, bez ohledu na to, jak dlouho trvá nejpomalejšímu z nich, než
úkol splní, nebo že se Slunce na obloze zastavilo, aby mohli Židé zvítězit
v důležité bitvě. Protože je úspěch i neúspěch v každém světovém
procesu nevyhnutelný, jedna skupina bytostí se skládá z temné sklizně
úplných a částečných duchovních neúspěchů – bytostí, které nedosáhly duchovní
plnosti v čase, vyměřeném pro Cyklus Bytí. Duchovní sklizeň končícího
cyklu se skládá ze dvou skupin, které se liší dvěma základními stupni
duchovního Bytí: Soucitem a Netečností. Všechny tři skupiny podmiňují budoucí
světový proces. Když nastane Půlnoc či stadium „Božství“, Pléróma Duchovní
Netečnosti, které zcela zapomnělo na neúspěchy končícího cyklu, je Netečností
neodolatelně pobízeno, aby se snažilo dosáhnout nedosažitelného cíle absolutní
Jednoty, přičemž ve svém jednobodovém zaměření zapomnělo, že tato nikdy nebyla
a být nemůže. Pléróma Soucitu nicméně nikdy nezapomíná. Stalo se Cyklem, Eónem.
Bude Semenným Plérómatem nadcházejícího cyklu, zatímco Pléróma Netečnosti bude
mimo jiné vykonávat funkci „tvůrčích Hierarchií“. V ohromném skutku
Soucitu a výkonu Mysli obrátí Pléróma Soucitu směr Cyklu Bytí a nazře Obraz či
Semenný Vzor dalšího, dokonalejšího světového procesu. Nový světový proces
nazíraný Semenným Plérómatem je řešením minulých chyb a duchovní neúspěchy
předešlého cyklu dostanou jeho prostřednictvím další šanci uskutečnit Duchovní
Plnost.
[1]
H. P. Blavatská, Kniha Dzyan, Dobra 2006, str. 73.
[2]
H. P. Blavatská, Kniha Dzyan, Dobra 2006, str. 73.
[3]
H. P. Blavatská, Kniha Dzyan, Dobra 2006, str. 74.
[4]
Slova heliokosmos a heliokosmický označují sluneční soustavu jako celek, jako
živý organismus.
[5]
V teosofické terminologii je archetyp Člověka svázán se sedmou čili
nejvyšší sférou fyzikální roviny Země. Do tohoto sedmera fyzikálních sfér
náleží pevná, tekutá a plynná, následovaná čtyřmi neviditelnými, jemnohmotnými
sférami, které moderní věda dosud neobjevila. Na akášickém stupni se energie
nachází ve velmi jemném stavu, který podkládá všechny fyzikální formy a
v níž se „odrážejí“ archetypální formy.
Žádné komentáře:
Okomentovat